Až do 70. let 20. století byl fotbal ve světě čistě mužskou záležitostí a v Africe tomu nebylo jinak. To však neznamená, že by ženy fotbal nehrály dříve. První zdokumentovaný ženský fotbalový zápas se odehrál v roce 1943 v Nigérii.
Ženský fotbal se hrál spíše ve větších a více zalidněných afrických státech, zejména v Ghaně, Nigérii a JAR. Tyto reprezentace stále patří mezi nejlepší národní týmy v Africe. Za úspěchy ženské reprezentace Nigérie stojí zejména početné obyvatelstvo a ekonomická síla.
Nigérie byla v ženském fotbale premiantem. V roce 1989 zde existovalo 28 aktivních ženských týmů včetně Sugar Babes Ladies FC. Průkopnický ženský fotbalový klub byl založen v roce 1978 v Lagosu, kde se v roce 1990 odehrál i první ženský fotbalový turnaj. Pozadu nezůstávala ani nigerijská ženská fotbalová reprezentace přezdívaná Super Falcons, která se zúčastnila prvního MS ve fotbale žen v roce 1991. Nigerijský ženský národní tým je v Africe naprostým hegemonem, který vyhrál kromě let 2008 a 2012 veškeré Africké poháry národů žen, které se do současnosti konaly. Na mistrovství světa už tak úspěšný není a nigerijským ženám se podařilo postoupit ze skupiny pouze v roce 1999, kdy vypadly ve čtvrtfinále s Brazílií až po prodloužení.
Pro zlepšení konkurenceschopnosti ženského fotbalu v Africe nabízí FIFA podpůrné programy a Sepp Blatter pro posílení čerpání financí z fondů řekl: „Budoucnost fotbalu je ženský fotbal.” I přes těžko uvěřitelný optimismus Seppa Blattera, v ženském fotbale nadále existuje řada překážek včetně jeho podfinancování, za které je zodpovědná i samotná Mezinárodní federace fotbalových asociací.
Napříč celou subsaharskou Afrikou brzdí rozvoj ženského fotbalu muslimské části států, kde se ženský fotbal z náboženských důvodů nerozvíjel. Jako příklad poslouží severní stát Nigérie, kde byl v roce 2003 vyhlášen zákaz ženského fotbalu s tím, že pro ženy jsou vhodnější sporty jako atletika a volejbal. Je však evidentní, že v tomto sporu nejde o diskuzi, který sport je pro ženy vhodnější, ale jedná se o náboženskou otázku, která může s rostoucí popularitou ženského fotbalu v Nigérii vést k novým politickým střetům na národní úrovni, mj. o právech žen.
Další překážkou ženského fotbalu je jejich rodinná role. I když to zní jako generalizace, ženy v Africe mají více pracovních povinností než muži. S tím souvisí celkově menší počet ženských fotbalových týmů, menší zájem obyvatel a také nezájem fotbalových akademií, které trénují pouze chlapce. Pozitivním příkladem ale může být sportovní rozvojová organizace Mathare Youth Sports Association (MYSA) v Nairobi, která podporuje i mnoho ženských fotbalových týmů a jejich vzdělávání.
Konkurenceschopnost afrických reprezentací je nízká i díky nedostatku mezinárodních zápasů v Africe, protože vnitrokontinentální letenky jsou drahé a fotbalové svazy nemají dostatek finančních prostředků. Mnoho fotbalistek pak svoji budoucnost řeší migrací do Evropy, kde si mohou vydělat jako profesionálky. Samotná migrace fotbalistek je interpretována jako útěk z africké chudoby a patriarchátu, ne jako výsledek jejich vlastních strategických rozhodnutí, a to v zahraničí podkopává jejich status profesionálek. O to je pak jejich pozice složitější.
Použité zdroje
Alegi, Peter. 2010. African Soccerscapes: How a Continent Changed the World’s Game. Athens: Ohio University Center for International Studies. Africa in world history.
Armstrong, Gary a Giulianotti, Richard. 2004. Football in Africa: conflict, conciliation, and community. New York: Palgrave Macmillan.
BetExplorer. 2019. Dostupné na: https://www.betexplorer.com
Engh, Mari Haugaa a Setller, Federico, eds. 2017. „The ball and the rhythm in her blood: Racialised imaginaries and football migration from Nigeria to Scandinavia.“ Ethnicities 17 (1). 66–84.
Goldblatt, David. 2006. The ball is round: a global history of football. New York: Viking.
Onwumechili, Chuka a Akindes, Gerard. 2014. Identity and nation in African football fans, community and clubs. England: Palgrave Macmillan.
Saavedra, Martha. 2003. „Football feminine – development of the African game: Senegal, Nigeria and South Africa.“ Soccer & Society 4. 225–253.
