Koloniální kapitalismus fungoval i ve fotbale. Nejtalentovanější afričtí hráči odcházeli do evropských klubů. Tento trend podpořil africký fotbalový talent, který dobyl celý svět. Narodil se v Mozambiku a v roce 1960 si ho vyhlédl trenér Benfici Lisabon. Za klub vstřelil v 301 zápasech 315 gólů a působil v něm až do roku 1975. Od roku 1961 Eusebio da Silva Ferreira, přezdívaný Černá perla z Mozambiku, reprezentoval portugalskou reprezentaci, se kterou získal bronz ze světového šampionátu v roce 1966.
Od 80. let 20. století stále více afrických fotbalistů odcházelo do Evropy. Hráči odcházeli zejména kvůli špatným platovým podmínkám, protože africké národní ligy byly velmi podfinancované. V roce 1981 FIFA zavedla pravidlo, že fotbalové kluby musí pouštět hráče plnit mezinárodní povinnosti za národní tým, což jen podpořilo africké hráče k odchodu. Mohli totiž reprezentovat svůj stát, i přestože hráli v zahraničních ligách. Nebyli tedy vázáni zůstávat v horších podmínkách domácích fotbalových soutěží výměnou za dres národního týmu.
Počet Afričanů migrujících za fotbalovou kariérou do Evropy strmě vzrostl v 90. letech 20. století. Impulsem byl úspěch ghanské reprezentace do 20 let, která na MS v Austrálii obsadila druhé místo. Neméně pak zapůsobilo představení Kamerunu na MS v Itálii, kde porazil ve skupině úřadující šampiony Argentinu. Svět si uvědomil, že fotbalovou Afriku nadále nemůže ignorovat. Kamerunu se podařilo postoupit přes Kolumbii do čtvrtfinále, kde narazil na Anglii. Ještě sedm minut před koncem vedl Kamerun 2:1, ale Anglie hlavně díky Garymu Linekerovi srovnala a v prodloužení skórovala z další penalty. Vyřadila tak historicky první africký celek ve čtvrtfinále světového šampionátu. V tu dobu nehráli v anglické Premier League žádní afričtí hráči a pouze hrstka jich hrála v západní Evropě. V roce 1996 už se situace změnila a v evropských klubech hrálo kolem 350 hráčů. V roce 2000 to už byla tisícovka. Dalším trendem bylo, že z dříve poptávaných hráčů ze severní Afriky, začali být více poptáváni hráči ze subsaharské, konkrétně západní Afriky.
Vyšší počet afrických hráčů v Evropě vyvolával rasistické nálady. Na hráče černé pleti „fanoušci“ rasisticky pořvávali, házeli na ně banány apod. Proti těmto náladám se vymezoval Samuel Eto, který se stal nejenom jedním z nejlepších fotbalistů na světě, ale také bojovníkem proti rasismu. Když ho při zápase španělské ligy skupinka španělských „fanoušků“ rasisticky urážela, opustil hřiště během rozehraného utkání. Určitý druh rasismu fungoval i uvnitř týmu. Afričané byli považováni za rychlé a obratné hráče, ale bez herní inteligence, sebekontroly či vůdčích schopností. Většinou tedy zastávali pozici útočníků či křídelních hráčů.
Migrace přinesla částečnou afrikanizaci evropské hry a rozostřila hranice rasismu, občanství a národní identity. Vidět afrického hráče v Evropě již není ničím zvláštním. Ani vidět původně afrického hráče reprezentovat evropský stát. V tomto duchu se zlepšovala i situace v evropských ligách. Poslední dobou lze ale s nástupem migrační krize a krajně pravicových populistických stran po celé Evropě pozorovat opačný vývoj.
V prodeji hráčů do Evropy viděly africké kluby příležitost, a tak se v průběhu času zlepšovala systematizace náborů a migrace. Vznikaly zde také farmy předních evropských týmů, ve kterých se vychovávají talenty pro budoucí působení v Evropě. V důsledku toho vznikaly v Africe také fotbalové akademie. Nejúspěšnější fotbalová akademie je MimoSifcom s fotbalovým „áčkem“ ASEC Mimosas, které získalo v Pobřeží Slonoviny nejvíce ligových titulů. Touto akademií prošli například slavní fotbaloví bratři Kolo a Yaya Touré.
Mimo Evropu afričtí fotbalisté migrují zejména do Ameriky a Asie. Stále více odchodů z Afriky není jen výsledkem rozvoje fotbalu na kontinentu, ale také rostoucí komercionalizací sportu a větším možnostem. Anthony Baffoe, bývalý ghanský fotbalový reprezentant, se o migraci mladých fotbalistů vyjádřil takto: “Mladí hráči z Ghany hrají v Indii, Bangladéši či Pákistánu. Zní to šíleně, ale nepřeháním. Není to tím, že by se v těchto zemích hrál kvalitnější fotbal než v Africe. Jediným důvodem je, že jsou kluby z těchto zemí schopné zaplatit africkým hráčům mnohem více.“
V Africe jsou po finanční a marketingové stránce tři státy, které mohou konkurovat Evropě: JAR, Tunisko a Egypt. V těchto státech dokážou ty nejlepší kluby zaplatit nejlepší hráče z Afriky, aby neodcházeli do Evropy. Fotbalisté, kteří nemají takové štěstí a nepodaří se jim získat evropské angažmá, migrují uvnitř kontinentu právě do těchto států.
Jaké jsou možné opatření před hromadným odchodem afrických hráčů do zahraničí? Jednou z možností k omezení migrace do Evropy je vytváření finančních stimulů přímo v Africe. Tím by se fotbal mohl rozvíjet, zlepšila by se infrastruktura i platy hráčů, tak jako se to povedlo v JAR. Dalším opatřením by mohla být věková hranice pro odchod mladých hráčů do Evropy.
Na velký odliv nejlepších afrických fotbalistů se snažila reagovat CAF založením nového mezinárodního turnaje The African National Championship (hraje se od roku 2007), kde reprezentují pouze hráči z afrických lig. Účelem bylo povzbudit africký klubový fotbal, který by s lepší ekonomickou situací dokázal udržet více hráčů. Africké mistrovství národů však zatím slouží pouze jako platforma či „výkladní skříň“ pro prodej hráčů do zahraničí.
Použité zdroje
Alegi, Peter. 2010. African Soccerscapes: How a Continent Changed the World’s Game. Athens: Ohio University Center for International Studies. Africa in world history.
Armstrong, Gary a Giulianotti, Richard. 2004. Football in Africa: conflict, conciliation, and community. New York: Palgrave Macmillan.
Bloomefield, Steve. 2010. Africa United: How Footballl Explains Africa. Great Britain Clays, St. Ives.
Darby, Paul a Solberg, Eirik. 2010. „Differing trajectories: football development and patterns of player migration in South Africa and Ghana.“ Soccer & Society 11, č. 1–2. 118–130.
Desai, Ashwin a Vahed, Goolam. 2010. „World Cup 2010: Africa’s turn or the turn on Africa?“ Soccer & Society 11, č. 1–2. 154–167.
Esson, James. 2015. „You have to try your luck: male Ghanaian youth and the uncertainty of football migration.“ Environment and Planning 47. 1383–1397.
Hawkey, Ian. 2009. Feet of the chameleon: the story of African football. London: Portico.
Pannenborg, A. R. C. 2010. Football in Africa: Observatins about political, financial, cultural and religious influences. NCDO Publication Series Sport & Development.
Saussez, Isabelle. 2002. Africa on the sidelines of world football. The Courier 193. 16–18.
